Elegie undergroundu
Básník a výtvarník Marian Palla (nar. 1953) vydal letos svoji několikátou sbírku Smrad škvařeného fousu. Její celkový ráz je velmi prostý, až lakonický.
Krátké, jednoduché texty doplňují chaotické ilustrace, jež se nejvíce podobají útvarům, které vzniknou při rozepisování propisky a které podle samotného autora slouží především k tomu, „aby hřbet knihy nebyl tak tenký“. Celkově tedy spíš než básnickou sbírku kniha svým obsahem i nahodilým grafickým rozložením textů připomíná zápisník či sešit.
Tematicky jsou básně často postaveny jen na prostém zachycení zdánlivě nevýznamného okamžiku, sám autor v doslovu píše, se v textech soustředil především na detail: „je pozdě / žbluňk / a žába / sedí na písku“ (s. 17). Objevují se však i básně, které jdou o poznání hlouběji, reflektující závažnější a všeobecně sdílená témata, jako je třeba přemítání nad smrtí a umíráním nebo proces vlastní výtvarné či literární tvorby, svým vyzněním jsou však stejně úsporné a ironické jako všechny zbývající: „uvidím ji / nebo to bude on / s kosou na rameni / zazvoní u dveří / raději bych ženskou s prsama“ (s. 20). V již zmiňovaném soustředění se na detail je jistě velké kouzlo. Přesto nebo možná právě proto, že nejčastější obrazy ve sbírce obsahují akty vylučování nebo naopak konzumace – ať už alkoholu, či masa –, se z nich Pallovi daří vytvořit podivuhodně harmonickou mozaiku, která sympaticky nedává najevo ambice být ničím větším než právě sama sebou. Lyrický mluvčí (pokud zde je tento termín vůbec vhodný) je jakoby odstřižen od veškerého okolního světa a jeho ruchu, tudíž může nerušeně tvořit, pít teplé víno, sedět za letních nocí na zahradě a při konání potřeby rozjímat pod hvězdným nebem o ničem. Reflexe posledního jmenovaného mimochodem tvoří jeden z nejlepších textů sbírky: „pocta Kantovi /slunce zapadlo / tráva zavoněla / zatřepal jsem s ním / pod hvězdami / a šel spát“ (s. 32).
Básně jsou z drtivé většiny napsány volným, nerýmovaným veršem. Pokud se někde objevuje zvuková shoda, sahá autor většinou k asonanci, což koresponduje s celkovou prostou poetikou básní, která poněkud připomíná undergroundový proud takzvané „trapné poezie“. Tuto tendenci doplňuje i zbytek formální stránky textů: autor nepoužívá interpunkci, a jak již bylo zmíněno, básně jsou velmi úsporné – nejčastěji mají kolem čtyř veršů, tvořených průměrně dvěma, třemi slovy. Po jazykové stránce je sbírka podobně prostá, autor sahá většinou k obecné češtině a nic jiného ani u podobného typu poezie nelze očekávat.
Autor sám velmi trefně vystihl celý ráz sbírky v následující básni: „moje texty / všechny stejné jsou / však proč by také nebyly / když na dvoře furt sedím“ (s. 64). Pallovy texty jsou opravdu všechny velmi podobné a k tomu neobyčejně jednoduché jak tematicky, tak formálně. To by mohlo svádět k označení celé sbírky za zbytečnou, avšak možná právě v této její do velké míry odzbrojující sebereflexi spočívá její sympatičnost a částečné vykoupení. Smrad škvařeného fousu pravděpodobně nikdo nebude číst dvakrát a troufám si tvrdit, že část zájemců ho přes jeho úspornou délku ani nedočte, svoje cílové publikum si však bezpochyby najde. Je rozhodně tím nejlepším, co se dá z odkazu undergroundové poezie ještě vytěžit.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.